Prosinec 2012

Začít znova je dar, který může udělat každý z nás

28. prosince 2012 v 18:31 | BWW |  DIARY
Možná proto, že jsem si přestala sama sobě lhát a konečně si to uvědomila. Uvědomila vše, co bylo třeba. Vše to, k čemu jsem musela dospět a je smutné, že to trvalo tři roky. Možná déle, nevím to přesně. Je smutné, že vždy, když jsem se snažila sama sobě pomoct, vždy jsem padala ještě hlouběji. Čím více jsem padala, tím více jsem se vzdávala. Čím více jsem se vzdávala, tím více jsem se schválně ničila, jelikož mi moje záchrana najednou přišla bezpředmětná. Zkoušela jsem i utéct. Půl roku jsem žila v zahraničí, jenže těžko utíkat problémům, když je máte sami v sobě. Těžko utíkat sami pře sebou. Přijela jsem zpět, s uvědomněním, s tím, že jsem tam zažila největší dno, ikdyž jsem si už myslela, že hlouběji padat nemohu. Mohla jsem.
Jsem tu, a připadám si ponížená, jelikž na první pohled je vidět, že jsem své problémy nezvládla. Ale zároveň mám v sobě sílu a možná i trochu nadšení, jelikož jsem se rozhodla žít úplně jiný život. Odříznout se od problémů, zlozvyků, deprese a všeho, co ze mě činí trosku s maskou úsměvu. Upřímný - šťastný - úsměv jsem nezažila pěkně dlouho. A vím, že si za všechno samozřejmě mohu sama. Dřív jsem se snažila někomu dávat vinu, přehodit všechnu tu tíhu na něj a zároveň se na ostatní lidi a věci vymlouvala. Ale už je tomu konec. Už jsem velká holka a musím převzít zodpovědnost za své činy.
Není to další blog zblbnuté mladé holky do anorexie, či jiné poruchy přímnu potravy. Už je mi dvacet a to všechno už mám za sebou. I když ne tak docela. Uvědomuji si správnost vyvážené stravy. I když zdravé hubnutí je část, kterou musím splnit, abych si splnila ten sen, který jsem si pro nový rok usmyslela. Není to jen hubnutí, jsou to i jiné věci, jako najít si práci, přestěhovat se, seberealizovat se, růst a létat. Těžko létat, když si sami šlapete na křídla.
Zachovat si svou hrdost a být pyšná i na malé pokroky, protože chtít všechno najednou je důvod, proč jsem propadala depresím, důvod, který všechno pokazil, jelikož jsem neuměla jít pomalu, ale chtěla jsem uběhnout maraton bez žádné přípravy. Nemohlo to dopadnout vítězstvím, vždy jsem byla poražená. Poražená ppp, depresím, samotou, vzdávala jsem to.
Přišly fáze, kdy jsem myslela, že jsem si všechno uvědomila a chtěla začít znova. Ale nebyla jsem dost uvědomnělá, pouze jsem si to myslela. Věděla jsem, že život jaký vedu mě ničí, ale přitom jsem nebyla ochotná pro záchranu mého jhá něco udělat. Byla jsem líná.
Teď, když vím, že za pár měsíců se musím postarat sama o sebe, že chci vést dobrý život, protože tento rok, ty dni v něm, jsou pořád jedinečné a promrhat je tak špatně, jako poslední dva, tři roky, by bylo trestuhodné.
Jestli vám přijde, že píši v hádánkách, omlouvám se, později jak budu psát více, poznáte, o čem to tu je. Je to o vnitřní síle, o síle člověka bojovat s nejhorším nepřítelem, totiž sami se sebou. Nejhorší pocit je ten, když si uvědomíte, že nemusíte čekat na pomoc druhým, nebo na jeho pomoc, ale že nejlépe pomoci si dokážete sami.